Čerstvé zelí je čerstvé zelí - to zimní moc často nekupuju, spíš používám kysané. Ale teď se mi zdá to čerstvé lepší. Koupila jsem nedávno přímo u pole malou hlávku.
A podívala jsem se do Kejřky, jestli se na běžném postupu dá něco vylepšit -
a ono se dnes vaří prakticky stejně jako vlastně už před sto lety:
Nakrouhat, spařit, povařit-podusit na cibulce, třeba rovnou s jíškou, osolit, osladit, okyselit, kmín. To je celé. A přesto bude mít každý zelí dochucené trochu jinak a jistě každý kuchař řekne: Aby bylo tak akorát...
Nejobtížnější na tom asi je zelí nakrouhat. Ale právě nové vlastnictví bytelného krouhače mě navnadilo se do zelí pustit - šlo to jako po másle, hlavní práce byla za chvilku hotová. A ještě spařit horkou vodou, to normálně nedělám, ale zkusím, když to radí Anuše...minimálně se tím odstraní taková ta štiplavost a pach při vaření, snad je i stravitelnější. Tak to bude dobrý postup, musím si to zapamatovat. Není to ani tolik práce navíc, stačí přelít vodou z rychlovarky.
Pak jsem už jen cibulku vhodila na sádlo a po chvíli lehce zaprášila moukou, podlila a přidala zelí, cukr, sůl, kmín. Když změklo, okyselila jsem octem - okyselené nezměkne. Nakonec jsem ho už jen trochu dosolila, dosladila.
Zelí bylo na talíři v hlavní roli, k němu pár vídeňských knedlíčků a kousek pečeného bůčku vytvořilo velmi chutnou variantu klasického pokrmu.
Žádné komentáře:
Okomentovat