Tentokrát jsem vytáhla z mrazáku kilové balení bažantích stehýnek. Nemusela jsem ho škubat ani stahovat. Že potřebuje hodně slaniny, jsem už předpokládala, ale přece jen jsem ještě prošla i svou kuchařku od Kejřky, zda tam neobjevím nějaký nápad. Receptů na bažanta tam pár je – starý snad není, na rožni ho taky dělat nebudu, ale tady ten první recept snad postačí:
Čili protknout hustěji slaninou a nejprve dusit doměkka, než se strčí do trouby zčervenat. Ani žádné koření se nedává, ba ani cibule, jen sůl. Hm, asi tam přece jen něco přidám.
Stehýnek bylo deset, spíš menší, bez kůže. Nejprve jsem z nich obrala co nejvíc zbytků žlutého tuku a každé jsem prošpikovala dvěma kousky slaniny - do horní a spodní části, zabodla jsem nůž, trochu jím zakroutila a šup tam s hranolkem špeku. Víc se mi nevešlo. Osolila, přece jen i opepřila a nejprve krátce opekla na směsi oleje a másla. Přidala jsem ještě další slaninu na kostky, taky jednu cibuli na proužky a trochu podlila. To mu snad prospěje, i když je dost výrazný sám o sobě, ale víc koření netřeba.
A dusila jsem, obracela, polívala, to vše snad hodinu a půl při nižší teplotě, aby vše mírně bublalo. Kejřová se o době dušení nezmiňuje, prostě doměkka.
Druhý den jsem pokračovala ještě skoro hodinku, až šlo maso od kosti. Rozhodla jsem se, že do trouby bažanta ani dávat nebudu, stehýnka se opekla i na pánvi dostatečně. Vydušenou šťávu jsem doplnila trochou vína.
Musela jsem dát Anuši za pravdu, že bez dušení by byl suchý. Pod pokličkou na pánvi mu to svědčilo lépe než v troubě.
Mezitím jsem si nachystala červené zelí a bramborové knedlíčky. Kombinace to byla dobrá, klasická. Bažant byl docela šťavnatý a měkký, jeho divoká chuť však není každému příjemná - prý je kuře lepší!
Vilemínino zátiší
Žádné komentáře:
Okomentovat